Z historie pasivních domů

Předchůdci pasivních domů

V mnoha klimatických pásmech po celém světě platí pravidlo, že pokud jsou obytné budovy postaveny kvalitně, tak nepotřebují žádné dodatečné zdroje vytápění a vlastně ani chlazení (například části Iránu, Portugalska nebo Číny). Pasivní domy svého druhu zde tedy byly konstruovány vlastně odjakživa, jen takto nebyly klasifikovány. Zájem se o ně zvedl v průběhu 80. a 90. let, kdy skupina německých vědců začala zkoumat, zda by principy jejich fungování bylo možné nějakým způsobem přenést za pomoci moderních technologií do jiných klimatických podmínek.

Předchůdci pasivních domů se ovšem vyvinuli i v chladných oblastech, kde by je možná někdo nečekal. Napříkald na Islandu byly již od středověku konstruovány hlínou, mechem a trávou dobře izolované domy, které umožňovaly minimalizovat tepelné úniky a šetřit na ostrově velmi vzácné palivo. Tyto historické pasivní domy ovšem samozřejmě postrádaly odpovídající okna či větrání.

Zajímavým příkladem využívajícím principy pasivního domu, který řešil již i tyto otázky, byla výzkumná loď polárníka Fridtjofa Nansena s názvem Fram. Její boky a stropy byly zatepleny bezmála 40 centimetry různých izolačních materiálů (dehtovanou plstí a korku) a okna byla vyrobena s trojitým zasklením. Podle Nansenových zápisků tak nebylo třeba v interiéru topit, ať již byla venkovní teplota plus 5°C nebo mínus 30°C a o veškeré vyhřátí vnitřního prostoru se dokázala postarat petrolejová lampa. Nutné větrání pak bylo řešeno za pomoci směrování menších plachet směrem na ventilátor, který v případě potřeby vháněl do interiéru čerstvý vzduch.

První experimenty

Vědecký výzkum domů s nízkou spotřebou energií se ve velkém rozběhl v 70. letech v souvislosti s globálními ropnými šoky a energetickou krizí. Pokusy probíhaly v tomto období například na univerzitě v Kodani, kde vznikl první skutečně nulový dům. Stojí za to poznamenat, že je dodnes funkční a slouží zde jako ubytování pro hosty. Po poruše solárních panelů ovšem funguje již "jen" jako dům nízkoenergetický. Další řada experimentů s kvalitně zateplenými budovami probíhala v Severní Americe. Jedním ze zajímavých zdejších projektů se stala stavba energeticky úsporného domu ve Skalistých horách ve výšce více než 2000 metrů nad mořem. Tato budova získala v roce 2011 ocenění od Institutu pasivního domu, jakožto jedna z důležitých průkopnických staveb, které umožnily vznik pasivního energetického standardu.

V 70. letech se ale rozběhl program výzkumu energeticky šetrných domů i v Německu. Zdejší projekty již využívaly potenciálu řízeného větrání, zemních tepelných výměníků a dalších prvků, které známe ze současných pasivních domů a kombinovaly je s pečlivým monitoringem vnitřního prostředí za pomoci výpočetní techniky. Během 80. let pak v Německu vznikl i projekt nulového domu, který se ale vzhledem k vysokým energetickým nárokům na fungování svých systémů příliš neosvědčil. Budova v Dörpe, nedaleko Hannoveru, je ovšem dodnes využívaná a funguje v nízkoenergetickém standardu. Na její konstrukci se podílela řada výzkumníků, kteří později pracovali i na dalších německých pasivních domech a stala se zdrojem mnohých cenných poznatků.

Řada těchto budov se totiž potýkala s obdobnými problémy. Nebyl kladen dostatečný důraz na jejich vzduchotěsnost, neměly k dispozici kvalitní okna zamezující významným tepelným ztrátám a především byly často vybaveny pouze experimentální technikou se sklony k poruchovosti .

Na cestě ke standardu pasivnímu domu

Významný pokrok při řešení těchto problémů proběhl ve Švédsku, kde byly stavěny nízkoenergetické domy s kvalitními okny, mechanickou ventilací a velmi dobrou úrovní zateplení. Poslední krok k pasivnímu energetickému standardu byl ale udělán v Německu v rámci mezinárodní výzkumné skupiny zkoumající potenciál širšího budování pasivních domů.

Výsledkem se stala série čtyř testovacích domů v Hessensku, které začaly být od roku 1991 normálně obývány. Data z jejich fungování a chování jejich obyvatel ukázala výhody řešení pasivních domů, které stavělo na všech zde zmíněných předchozích zkušenostech a dalo základ standardu pasivního domu v podobě, jak jej známe dnes. Úspěchu dosáhl tento projekt především díky pečlivé přípravě a důrazu na kvalitu jednotlivých stavebních prvků, které byly často vyráběny speciálně pro tyto domy (například rámy oken). Teprve až po úspěchu pilotních domů byly zadány do sériové výroby.

Jak ale uvádí sami výzkumníci z Institutu pasivního domu v Darmstadtu - pasivní domy nebyly nikým "vynalezeny", princip jejich fungování byl spíše "objeven" a pokrok v technice umožnil jeho jednoduché rozšíření do celého světa.

Text vychází z článku publikovaného na serveru passipedia.de, kde naleznete více fotografií a informací nejen k tomuto tématu, ale také třeba k řadě zajímavých pasivních staveb. Některé z nich Vám zde v  budoucnu představíme.