Jak se žije ženě v pasivní dřevostavbě?

Často nahlížíme na dřevostavby analytickým a technickým okem odborníků, rádi tedy tentokrát předáváme slovo zkušené paní domu, která již několik let s rodinou obývá pasivní dřevostavbu z masivních dřevěných panelů. Jaké to je v takovém domě žít a vychovávat děti? Odpovídá Věra Pejsarová.

S manželem jsme poměrně dlouho hledali místo, kde bychom chtěli postavit náš vysněný dům. Po přibližně deseti letech bydlení v Praze a skončení studií jsme proto objížděli realitními kancelářemi nabízené pozemky v blízkosti našeho hlavního města, abychom zakotvili v našem společném rodném městě – Rožmitále pod Třemšínem a zjistili, že bychom jinde žít ani nemohli. Koupili jsme poměrně velký pozemek, který tehdy ještě nebyl stavební a po vyřízení všech formalit jsme mohli začít stavět a uskutečnit tedy i náš společný sen. Manžel – povoláním architekt – dům navrhl, a tedy vše včetně zajišťování povolení jsem nechala na něm. Přiznávám – občas mě to mrzí a některé věci bych udělala jinak, nyní se zato mohu dosytnosti vyřádit na zvelebování interiéru a postupném utváření zahrady.

Dřevostavba roste před očima

Při přípravě základové desky jsem byla těhotná a koncem listopadu roku 2011 (to už po narození naší první dcery) dorazily dřevěné panely Novatop a stavba začala. Obrovské pozitivum dřevostavby vidím v tom, že základ vyroste téměř před očima – během dvou dnů stojí konstrukce domu. Některé věci v domě jsme si zajišťovali sami – máme tak celkem bohaté zkušenosti s tím, jak a co dělat a naopak nedělat. Manžel své zkušenosti využívá při schůzkách s klienty, kdy jim je schopen poradit, protože si vyzkoušel opravdu téměř vše.

Pasivní zcela bez debat

Že náš dům bude nebo nebude pasivní, o tom jsem – přiznám se – ani nediskutovala. Chtěla jsem místo, kde budeme žít a vychovávat naše děti a tím, že jsem se v té době už na miminko mohla těšit, nezabývala jsem se ani tímto tématem a nevím, jestli by tomu bylo někdy jinak. Manželovi jsem věřila a po necelých čtyřech letech bydlení v pasivním domě mohu potvrdit – je to paráda!

Manýry dřeva, které děsí návštěvy

Začala bych tím, že je skvělé bydlet v dřevostavbě. Tomu, kdo přijde do domu poprvé, to možná přijde zpočátku zvláštní a jiné, ale reakce jsou i po hodině strávené u nás pozitivní. Stěny nejsou dřevěné všude, ale dřevo převažuje. Návštěvy nám říkají, že když do domu vejdou, dřevo cítí, my už jsme si asi zvykli a nepřipadá nám to. Drobný problém byl v počátku bydlení, kdy materiál ještě pracoval - dřevo občas zapraskalo a přespávající návštěvy to čas od času probudilo. Toto období trvalo přibližně půl roku, nyní už ničím nepřekvapí a návštěvy spí poklidně.

Ten nejlepší test akustiky

I hlukovou zkoušku máme za sebou. Při jedné z návštěv našeho domu manžel dupáním dokazoval, že zvuky z horních místností jsou do těch dolních (a funguje to i obráceně) slyšet minimálně. A to prý tam skákal jako pomatený, takže jsme tím mohli dokázat, že se u nás spát dá.

Bez radiátorů? Jde to vůbec?

Další zvláštností je rekuperace, díky které se dům vytápí a větrá. Zpočátku jsme naráželi na otázky typu: „Kde máte radiátory?“ nebo „Topíte vůbec?“ Ano, topíme, ale mnoho peněz ušetříme. Pasivní dům poskytuje výhodu v tom, že díky silné vrstvě izolací se teplo udržuje a neuniká. Pak stačí upéct v troubě kuře nebo bábovku a teplota v domě se zvedne. Opravdu – máme vysledováno, že při rodinné oslavě, kdy nás tu bývá vždy přibližně 15, se teplota zvedne o dva stupně! Všem je pak tepleji a je úsměvné pozorovat, jak se všichni postupně svlékají do triček, a my otáčíme naším kouzelným kolečkem, kterým ovládáme teploty a pouštíme větrání.

Větráme a dokonce i okny!

Častým dotazem je: „Dá se větrat i okny?“ Odpovědí je: „rozhodně!“ Ani bych bez toho být nemohla. Miluju otevírání oken, portálu, jarní nebo letní ráno bez cvrlikání ptáků nebo poslouchání bubnujících kapek při dešti si nedovedu představit. Takže otevírám okna někdy až moc, v době, kdy už večer svítíme. To pak kolem spících dětí honíme dotěrné komáry. Ale myslím, že i já chyby vychytávám a po dvou bezesných nocích jsem raději nechala okna zavřená. Zpátky od komárů k oknům…

Déšť – parťák při mytí oken

Větráme, je to možné i v pasivním domě. V tom našem pak máme i okna fixní, kdy se návštěvy ptají, jak je myji. Nemyji, mám velkého pomocníka – déšť. Za dobu, co tu bydlíme, horní okna zvenku myl manžel jednou a ta dolní stěrkou zvládnu za půl hodinky. Ale je to jen pro dobrý pocit, do týdne by se mohlo znovu, zevnitř máme permanentně obtiskané ručičky našich dvou cácorek, které to totiž děsně baví. Nejvíc, když jsou po nějaké dobré baště.

Žádná orosená okna

Skvělé je, že okna se při vaření nemlží tak, jak jsem byla zvyklá z dřívějška. Sluneční paprsky k nám fixními okny na jihu pronikají velmi intenzivně, což je v zimě příjemné. Na opačné straně pak je nádherné pozorovat západy slunce, někdy je to opravdu krása, co lze na obloze spatřit.

Žaluzie by to přece jen chtělo

Léto bylo teplotně velmi náročné. Stejně tak je pak nutné řešit, co teplota uvnitř dřevostavby, obzvláště pasivní, kde se teplo drží a je to velmi příjemné, pokud je venku zima. Ale ty pětatřicítky nám daly zabrat. Okna jsme otevírali jen v noci a pouštěli větrání rekuperací, aby se dům ochladil. V plánu je pořízení předokenních žaluzií, které snížení teploty uvnitř domu rozhodně pomůžou. Tak jako všichni jsme tedy i my v létě trpěli a asi tak jako všichni jsme řešili horka zchlazením v bazénu a denním mlsáním zmrzliny a melounů.

V zimě stačí upéct bábovku

Zimu si opět budeme užívat, otočíme kouzelným kolečkem nebo pozveme návštěvu třeba na bábovku. Dcerky Terezka a Natálka se těší na řádění ve sněhu, ten doufám bude a mně nebude mrzet sušit mokré věci nebo ty zabahněné dokola prát. Z další věci jsem totiž úplně unešená – z rychlosti sušení oblečení. Schne neskutečně rychle, v technické místnosti nebo i na chodbě. V zimě, pokud svítí sluníčko, pak dám přenosný sušák za okno a oblečení uschne raz dva.

Hodila by se větší šatna

Na začátku jsem zmiňovala, že mě občas mrzí, že jsem nezasahovala manželovi do návrhu domu. Nejedná se o velké věci. Ocenila bych prostor na umístění kočárku a například větší šatnu. Ovšem kočárek brzy nebudeme potřebovat a v plánu jsou další dvě vestavné skříně a hlavně garáž, kam budeme moci uskladnit třeba právě kočárek, kola, odrážedla a podobně.

Není kam spěchat

Vše má své řešení, pokud se něco nezrealizuje hned, časem to určitě půjde také, tak jako u nás. Až v poslední době, kdy druhá dcerka povyrostla, mě začalo bavit ono zvelebování domu, více myslím na barvy, materiály, chci, abychom se doma cítili ještě lépe. Nejde vše najednou, některým věcem musí dát člověk čas a hlavně – nerada bych ošidila naše holčičky tím, že se jim budu málo věnovat. Všechno tedy postupně realizujeme, v létě jsme začali se zhotovením terasy, ze které jsme nadšeni a na které se večer krásně sedí, povídá a pije víno.

Spokojené děti – největší odměna

V plánu je již zmiňovaná garáž a já se moc těším na další sázení stromků a květin, které miluji, mým snem je odjakživa bylinková zahrádka, které se časem dočkám. A to vím určitě, budu mít totiž při sázení své dvě malé pomocnice, které jsou v našem domě šťastné. Mají velký prostor pro své lumpárny, obývací pokoj je propojený terasou se zahradou, stačí jen otevřít posuvný portál.
A když mi starší dcera Terezka řekne: „Maminko, já jsem tak ráda, že tady bydlíme a máme takový krásný domeček,“ vím, že naše rozhodnutí bylo správné, protože není nic důležitějšího než mít šťastné a zdravé děti.

Článek vyšel v časopisu Dřevo&Stavby.