První britská veřejná budova ve standardu pasivního domu

Dvoupatrová budova střediska je místní samosprávou využívána jako komunitní centrum a také pro pořádání různých vzdělávacích kurzů, především v oblasti informačních technologií a vzdělávání dospělých. Středisko stojí na místě zchátralé školní kantýny z poloviny 19. století, jejíž zbytky byly využity i v nové budově. Mimo původních břidlicových tašek se jedná například i o materiál ze zdí, který byl použit pro konstrukci odvodňovacího systému a trativodu.

Zatímco jádro domu, jeho vnitřní stěny a první patro jsou zkonstruovány z betonových tvárnic, vnější stěny jsou ze dřeva, produkovaného v okolí místa stavby. Pro izolaci stěn je využita foukaná celulóza, vyrobená z recyklovaných novin a doplněná o ovčí vlnu, tedy tradiční velšský produkt. Asymetrická střecha budovy je směrem na jih zkosena o 35°, což umožňuje lepší výkon na ní umístěných fotovoltaických panelů. Ty nyní pokrývají mezi 15% a 20% celkové spotřeby elektrické energie. Část střechy otočená na sever je oproti tomu méně příkrá a je porostlá mechy a travinami. Budova celkově disponuje užitou plochou 443 m².

Plánování střediska  vycházelo od počátku ze základních principů navrhování pasivních domů. Jižní strana domu, kde se nachází prostor pro oddych zaměstnanců a hlavní vstupní hala, je osazena velkými okny, které umožňují maximalizovat solární zisky. Po obvodu budovy jsou umístěny nejčastěji využívané kanceláře a jednací místnosti, takže zaměstnanci střediska mohou při práci plně využít denního světla. Počítačové učebny, které nejsou obsazené tak často, se pak nacházejí ve středu střediska.

Při stavbě byl kladen značný důraz na kvalitní izolaci a zajištění neprůvzdušnosti budovy, což se projevilo na tom, že její konečná hodnota h₅₀= 0.37 se stala jednou z nejnižších naměřených v celé Británii. To samozřejmě kladlo vyšší nároky i na kvalitu větracího systému. Původně zvažovaný přístup využívající automatické otevírání oken a přirozené větrání byl zamítnut z důvodu vysoké ceny a nízké efektivity. Místo toho se projektanti nakonec rozhodli pro nastavitelný systém řízeného větrání s rekuperací tepla.

Těsně před dokončením stavby se investor, tedy místní samospráva, rozhodl v budově umístit ještě místnost s počítačovými servery, což zásadně navýšilo spotřebu elektrické energie celého domu a přidalo také další zdroj tepla. K oknům na jižní stěně tak bylo nutno dodat přídavné stínění a v celé budově nainstalovat další úsporné mechanismy. K těm patřily například automaticky regulované osvětlení nebo detektory pohybu na větracích jednotkách v učebnách, které jsou tak spuštěny pouze v případě jejich obsazenosti.

Celková spotřeba primární energie (celkem 144 kWh/(m²a) ale měla stále zůstat nad úrovní vyžadovanou pro certifikaci pasivního domu. Nicméně díky tomu, že v budově umístěná serverovna slouží i okolním domům a projektanti udělali skutečně vše, aby požadované hodnoty dosáhli, byla školicímu středisku udělena v tomto ohledu výjimka. Po dvouletém testovacím provozu se ovšem ukázalo, že původní předpoklad hodnoty spotřeby primární energie byl příliš pesimistický. Budova nakonec spotřebovává pouze 80 kWh/(m²a) a to podle slov projektantů především kvůli nižšímu vytížení v ní umístěných počítačů.

Zatímco v létě dosáhly teploty v interiérech z důvodu krátké poruchy jednoho ze senzorů až 26°C, v zimě se pohybovaly mezi 20 a 22°C. Během zimních měsíců ovšem nebylo s výjimkou několika extrémně chladných rán prakticky vůbec zapotřebí zapínat dodatečné topení. Účet za plyn pro celou budovu se tak za celý rok 2010 vyšplhal na pouhých 130 liber. Celková měrná potřeba na vytápění pak dosáhla 14,8 kWh/(m²a).

Budova střediska je dodnes prezentována jako velmi zdařilý příklad intenzivně využívané veřejné budovy fungující v pasivním energetickém standardu, která je navíc postavena především z lokálních stavebních materiálů.

• Text vychází z článku publikovaného na serveru building4change.com, kde se také můžete dozvědět o budově více. Další informace můžete získat například na stránkách velšského hrabství Powys.