Rekonstrukce v pasivním standardu

Střešní pláště podléhají často poruchám a v případě chybného návrhu lze leccos pokazit. Důležité je ve všech případech posoudit stávající stav konstrukce a hydroizolačních vrstev a následně zvolit vhodné řešení. I u střech platí stejná zásada - na izolaci se nešetří. Životní cyklus střech bývá delší než u fasád, proto volíme dlouhodobě vyhovující opatření. Běžná je tloušťka izolace 35 - 40 cm, čímž se dosahuje součinitele prostupu tepla U = 0,10 až 0,15 W/(m².K).

Izolace plochých střech

Ploché střechy bývají často místem vzniku poškození, protože vnější krytina (většinou asfaltové pásy nebo fóliové izolace) je vystavena velkým teplotním výkyvům, povětrnosti a UV záření.

Obr. 8 U jednoplášťových střech se jednoduše přidává izolace (nejčastěji EPS) v potřebné tloušťce, na které se následně provede hydroizolační vrstva. Jako ochranu hydroizolace v případě pochozích střech lze použít betonový potěr, dlažbu nebo zásyp kačírkem. Také atiku je kvůli značným tepelným vazbám nutné zaizolovat po celém obvodě. (Zdroj Jana Drápalová, Brno, Nový Lískovec)

U dvouplášťových střech je vhodné ověřit možnost demontáže vrchního pláště, mezeru navýšit na potřebnou výšku, položit izolaci a vrchní plášť zpětně instalovat. Je nutné dodržet větrací mezeru, aby nedocházelo ke kondenzaci. Jednodušší a levnější však bývá změna konstrukce na jednoplášťovou.

Izolace šikmých střech

Stále častěji se při rekonstrukcích dosud nevyužívaná půda adaptuje na podkroví. Dochází tím však ke změně vlhkostních poměrů, čemuž je potřeba přizpůsobit skladbu střechy. Pouhým zateplením bez důkladného vyřešení skladby a hlavně nekvalitním provedením lze bohužel hodně zkazit.

Podle typu dané konstrukce, stavu a způsobu užití lze volit systém zateplení střech. Nadkrokevní zateplení umožňuje lepší využití celého objemu podkroví. Pro umístění izolace lze stejně tak využít prostor mezi krokvemi nebo pod nimi. Skladba konstrukce vzhledem k dřevěným prvkům a jejich ochraně by měla vést spíše k difuzně otevřeným systémům s větší schopností odvětrat případnou vlhkost. Místo parozábran na vnitřní straně je vhodné použití parobrzd s ekvivalentní difuzní tloušťkou mezi 2-15 m nebo ještě lépe parozbrzd s proměnlivým difuzním odporem, které umožňují odvětrání vlhkosti i směrem dovnitř. Precizní připojení parobrzdy na vzduchotěsnou rovinu stěn je zásadní a stejně jako u novostaveb je vhodné zkontrolovat provedení tzv. Blower-door testem (víc v části Neprůvzdušnost a kontrola kvality). Dostatečně vysokou odvětrávanou mezeru pod střešní krytinou je nutné dodržet prakticky u všech konstrukcí. U skládaných krytin by měla být efektivní větraná mezera tvořená kontralatěmi min. 60 mm, u těsných plechových krytin až 100 mm.

Pro izolaci se nabízí více materiálů: minerální vlna, dřevovláknité izolace, foukaná celulóza nebo další jiné. Liší se způsobem ukládání a někdy i typem vhodné konstrukce. Například foukaná celulóza se umísťuje do oboustranně bedněné dutiny a je nutno již při návrhu počítat se způsobem aplikace, aby nevznikaly nevyplněné dutiny. Důležité je také vyřešení detailu napojení na fasádní izolaci, kde se mnohdy neobejdeme bez rozkrytí střešní krytiny a případně i nastavení krokví.

Obr. 9 Různé možnosti izolování šikmých střech. Nadstavením krokví z vrchní nebo spodní strany se vytváří rošt, do kterého se vkládá izolace. Výhodou je variabilita celkové tloušťky izolace až po 50 cm.